Nic necítím, ležím, všude je tma a ticho. Cítím jen teplo na zápěstí a štiplavou bplest. Umírám. Asi jsem to tentokrát přehnala a řizla moc hluboko. Už přestávám cítit i teplo na zápěstí. Upadám a necítím se, najednou jakoby vzlétám, vidím se z povzdálí a koukám se na sebe. Vedle sebe vidím anděla ... je krásný a ... Ne, jsem to já. Můj anděl vypadá jako já. Znovu se kouknu na sebe ležím na zemi, bledé tváře a nafialovělé rty. Slzami zmáčené tváře a černé vlasy nasáklé krví. V tom se otočím na anděla a ten mi na něco ukazuje, ukazuje na dveře a v nich stojí ... Ne neplakej, miláčku, lásko moje, prosím ne, neplakej. Neplač ... Vtom mi došlo, že jsem zklamala. Slyším ho říkat: "Lásko, já naše dítě chci, potřebuju tě, prosím odpusť mi to. Prosím, miluju tě!"
Tak ráda bych to vrátila zpět, ale už vím, že to nejde, už se k němu nikdy nepřitulím, nikdy mu neřeknu, že ho potřebuju a nebudeme společně vychovávat naše dítě, které jsem nosila pod srdcem. Protože to srdce už nebije. Je prázdné a zemřelo. A já odcházím se svým krásným andělem ...
Proto chci říct všem, prosím, rozmyslete si všichni slova, která říkáte, činy, které děláte. Jsou slova, o kterých se říká, že nejdou vrátit zpět, zpět sice vrátit nejdou, ale přebolí a vysvětlí se. Avšak jsou činy, které se ani nevysvětlí protože už často ani není, kdo by je vysvětloval.
Tak ráda bych to vrátila zpět, ale už vím, že to nejde, už se k němu nikdy nepřitulím, nikdy mu neřeknu, že ho potřebuju a nebudeme společně vychovávat naše dítě, které jsem nosila pod srdcem. Protože to srdce už nebije. Je prázdné a zemřelo. A já odcházím se svým krásným andělem ...
Proto chci říct všem, prosím, rozmyslete si všichni slova, která říkáte, činy, které děláte. Jsou slova, o kterých se říká, že nejdou vrátit zpět, zpět sice vrátit nejdou, ale přebolí a vysvětlí se. Avšak jsou činy, které se ani nevysvětlí protože už často ani není, kdo by je vysvětloval.